Právě v letošním roce slavíme nejen výročí 30 let vzniku Bohemians, ale také 20 let od velkého úspěchu ženské složky. V roce 2006 totiž naše klokanky dokázaly vybojovat stříbrné medaile v nejvyšší soutěži žen!
Ženský florbal fungoval na Bohemce už od jejího založení v roce 1996. Tým klokanek hrál v té době 1. ligu žen (nejvyšší soutěž) a výsledkově se pohyboval okolo 7. místa v tabulce. Větších úspěchů začaly naše ženy dosahovat od roku 2005 - po celých 8 následujících let končila každá sezóna ziskem medaile (5x stříbro a 3x bronz). Od sezóny 2006/2007 nese také soutěž nový název - Extraliga žen.
V roce 2012 byly klokanky u dalšího velkého milníku - vzniku Superfinále Českého florbalu. Do tohoto roku se i finále hrálo na více vítězných zápasů, stejně jako se nyní hraje čtvrtfinále a semifinále. Právě v roce 2012 si naše ženy vybojovaly účast v historicky prvním jednozápasovém souboji o mistrovský titul. Zápas v O2 aréně pro klokanky sice vítezstvím neskončil, ale zisk stříbrných medailí a účast v Superfinále jsou velkými úspěchy pro celý klub.
Mezi hlavní hvězdy patřily Eva Ďarmeková, Kamila Musilová, Jarmila Maděrová, Iveta Jedličková a Olga Šimáčková.
Jak na toto úspěšné období klokanky vzpomínají?
„Na medailovou šnůru ženského bohemáckého Áčka vzpomínám moc ráda. S holkama jsme se vídaly v těch letech víc než s rodinou, trávily spolu takřka veškerý volný čas, víkendy, sdílely sportovní i osobní život. Bylo to fajn. Navíc se nám dařilo, jen to zlato chybělo. Nicméně postup do historicky prvního Superfinále byl okamžik, na který se nezapomíná. Stejně tak ale nezapomínám na společné cesty vlakem, běhání po hřišti i po lesích, radosti z gólů, střežení si svého místa v šatně, spoustu předzápasových rituálů…“
Kamila Musilová
„Období kolem roku 2006 už je dost v mlze, nějaký pátek to je, ale vím, ze tehdy vyrůstala skvělá generace juniorek s výbornými výsledky. A zároveň holky hrály i za tým žen, se kterým se nám dařilo získávat medaile. Nicméně tu nejcennější se nám vybojovat nikdy nepodařilo. Pamatuju si, jak jsem měla velký respekt ke starším hráčkám v týmu, které pro mě byly vzorem. Zároveň byla ale nám mladým dávána od trenérů stále větší role a důležitost v týmu. Tyhle roky byly neskutečné. Bohužel to také byly roky, kdy to na florbalových hřištích nejdřív válcoval Liberec, a pak to plynule převzal Herbadent. Bohemka byla v té době tým, který lákal i hráčky z Moravy. Nebylo vůbec ojedinělé, že trenéři naskautovali hráčky, nebo je oslovovat ani nemuseli, protože se ozvaly samy, že tu chtějí hrát, a pak se přestěhovaly do Prahy, aby tu zkrátka mohly hrát florbal za Bohemku. Žádné peníze v tom sportu ještě nebyly, maximálně za hokejky a týmové oblečení. Pamatuju si tréninky na Královce, dnešní basketbalové hale, pak se hodně trénovalo na francouzském lyceu na Andělu a pamatuju se, že to byl masakr. Žádné takové, že bychom měly tréninkové časy hezky od šesti, ale končily jsme třeba v půl desáté/deset. Po nás hezky sklidit mantinely, doma jsme byly v jedenáct/půl dvanácté a ráno pěkně do školy. Ta parta lidí, která tím florbalem žila byla ohromná a jsem ráda, že jsem toho mohla být součástí. Přestože ten titul nikdy nepřišel, tak ty srandy, přátelství, zážitky, tak to mi to vynahradilo.“
Iveta Jedličková
„V této éře jsem v Bohemce teprve začínala. Soustředila jsem se tehdy hlavně na sebe a na to, abych zvládla svůj florbalový i životní přechod do Prahy. Úspěchy týmu jsem samozřejmě vnímala velmi pozitivně, brala jsem to jako jasný důkaz obrovské kvality, která se v té době v klubu sešla. Zároveň za A tým nastupovala řada talentovaných juniorek, s dalšími mlaďoškami jsme se pak pravidelně setkávaly na trénincích. Tato generace pak dosáhla na úspěch v podobě zlatého hattricku, který si rozhodně zaloužila, a já jsem jen doufala, že si vítěznou mentalitu přenesou i do dospělé kategorie.“
Zuzana Jelínková
