Druhý článek bude patřit hale Děkance. Byl to právě Pavel Kočvara, který přivedl florbal do této haly na Pražského povstání. Děkanka byla dlouhá léta pevně spjata s naším klubem a zejména ženský tým byl pak po mnoho let s touto halou spojen. Florbalová škola Bohemians zde působila až do roku 2020, kdy došlo k přesídlení do dnešních dvou nafukovacích hal Bublina a ExeSport Arena.
Děkanku využívala také naše florbalová mládež, pro kterou byla hala druhým domovem. Děti zde trávily čas nejen na svých tréninkách, ale také na tribuně jako fanoušci a podporovatelé dalších mládežnických nebo i dospělých týmů. Bohemka si zde dokázala vybudovat kompletní zázemí klubu, a i když se nadále trénovalo i v jiných pražských halách, svou atmosférou byla Děkanka opravdovým domovem všech klokanů. Je to také místo, kde si své mistrovské tituly vybojovaly týmy juniorek i juniorů a elitní ženský a mužský tým zde porážely své soupeře v nejvyšších soutěžích.
A jak na Děkanku vzpomínáme/jaké zážitky s ní máme spojené?
Podělím se o tři silné zážitky. Prvním byl moment, kdy jsme se na Děkanku vůbec dostali. V té době bylo velmi obtížné se vůbec dostat do oficiální haly, museli jsme vzít páteční termín na 1 hodinu (14:00-15:00), protože jiný termín pro nás nezbyl. A v té době tam trénovaly všechny naše složky - muži, ženy i mláděž. Druhým silným momentem bylo narození mého syna Adama, kdy jsem byl přítomen u náročného porodu. Prvním místem, kam jsem po jeho narození vyrazil, byla hala Děkanka, kde zrovna probíhal trénink. Jelikož všichni o porodu věděli a znali také mou paní (rovněž hráčku), obestoupili mě a hned se ptali a gratulovali. A další moment, který zmíním, byl zápas mužů, kteří v té době již hráli nejvyšší soutěž. Já jsem byl krátce po závažné operaci a přišel jsem se podívat. Sledoval jsem celé utkání a v závěru zápasu za mnou přišel Jakub Doubrava a ptal se, jestli bych nesešel dolů a nepředal ocenění nejlepším hráčům utkání. To bylo vážně milé.
Pavel Kočvara, zakladatel klubu a člen vedení
Děkanku mám spojenou hned se třemi etapami svého života. Poprvé jsem do ní začal chodit jako středoškolák. Po sloučení Bohemky s Florbalovou školou jsme tu měli první tréninky. Nebylo jich mnoho, ale i tak jsme za ně byli vděční. Byla to velká hala a pro nás znamenala další krok vpřed. Druhá etapa přišla ve chvíli, kdy jsem začal trénovat ženy. Florbal už tehdy zabíral většinu času v hale a najednou jsme měli tréninky i zápasy pod jednou střechou. Na svou dobu to byla skvěle vybavená hala s kompletním zázemím, kde jsme se cítili opravdu jako doma. Třetí etapa se začala psát ve chvíli, kdy prezident klubu Martin Musil rozhodl o přesunu sekretariátu na Děkanku. Vedle nových kanceláří vznikly sklady, fanshop, přibyl tiskařský plotr i noví kolegové. Děkanka nám nabídla zázemí, které často fungovalo až za hranicí svých možností, a společně jsme se snažili vytvořit místo, kde se bude celému klubu dobře fungovat. Když pak přišlo stěhování o dům dál, člověku se vybavily všechny tréninky, zápasy, radostné i těžké chvíle. Bylo toho opravdu hodně.
Pokud
mám vybrat jeden nejsilnější moment, pak je to druhý titul juniorek.
Finále proti Liberci dospělo do prodloužení a rozhodl nenápadný lob
zpoza půlky hřiště. Míček se odrazil od hlavy bránící hráčky přímo do
sítě. V tu chvíli vypukla obrovská euforie – byli jsme mistry České
republiky.
Jakub Doubrava, provozní ředitel
Na období na Děkance snad ani nejde mít jednu jedinou konkrétní vzpomínku. To jsou stovky hodin tréninků a zápasů v roli diváka i hráče a nakonec i práce v sekretariátu. Vzpomínám ale určitě na zápas, ve kterém jsme postoupily do Superfinále, na vyhrané play-off juniorek, ale i na další vypjaté zápasy, kdy byla hala celá zaplněná fandícími diváky. A nakonec je to vlastně i vzpomínka na to, jak jsme do auta naložili poslední krabice a s halou jsme se navždy rozloučili.
Adéla Bočanová, bývalá hráčka a kapitánka
Pro mě Děkanka = historie s Bohemkou. Na Děkance jsem absolvovala svůj první trénink, hrála jsem tam svůj první zápas, dala jsem tam svůj první extraligový gól... Stejně tak jsem tam i vedla své první týmy jako trenérka, a taky odpracovala první hodiny, když jsem byla v klubu zaměstnaná. Vzpomínám na náš trenérský "kutloch" pod tribunou, i malý gymnastický sálek, kde jsme při domácích zápasech měly s ženami útulnou šatnu, nebo jsme si tam po trénincích s dětmi nacpali i 40 kluků na malou kondiční půlhodinku navíc. Byly to krásný časy! Ale jsem ráda, že jsme tu halu vlastně nakonec "přerostli" a dneska si to užbez těch našich dvou hal neumím sportovně vůbec představit.
Tereza Blažková, šéftrenérka dívčí akademie a bývalá hráčka
Děkanka byla vždy naše tvrz, kde jsme dokázali potrápit a často i porazit favority. Dále s ní mám spojený nespočet tréninků, dřiny a zábavy s kamarády. No a v neposlední řadě také toho času nejlepší wellness centrum s pitným režimem od Šípáků.
Vojtěch Zezulka, bývalý hráč a kapitán
Moje nejsilnější vzpomínka na Děkanku je asi to, že to byla opravdu celoklubová hala. Často jsme měly tréninky hned po klucích nebo před ženami, všichni se tam potkávali a člověk měl pocit, že je součástí jedné velké Bohemky. A moje nejhezčí vzpomínky jsou asi na rozcvičování za tribunou, kdy jsme si s kamarádkami povídaly a užívaly si čas před tréninkem. Na Děkance jsem vlastně florbalově vyrostla, takže pro mě bude mít vždycky speciální místo.
Kristýna Dvořáková, hráčka extraligového týmu
Vybaví se mi určitě moje florbalové začátky. Zároveň ráda vzpomínám i na potréninkové sessions s holkama (Kiki, Zuzka a Mandík) v šatně. Taky jsme tam chodily na zápasy extra/super ligových týmů jako malé.
Aneta Faltová, hráčka extraligového týmu
A jak na Děkanku vzpomínáte vy?
