Honza Šobotník patří ke stálicím trenérského štábu mládežnických chlapeckých kategorií. Věnuje se především kategorii přípravek a elévů, je studentem FTVS a sám aktivně hraje v Národní lize.
Co tě osobně přivedlo k práci s nejmenšími dětmi a proč ses u této kategorie našel?
Upřímně mě k tomu přivedla chuť zůstat u florbalu v Bohemce, jelikož jsem nechtěl pokračovat jako hráč, tak mě napadlo zkusit trenérství. U elévů a přípravek v té době nebyl žádný trenér, tak jsem začal právě v této kategorii.
Co tě na práci s elévy a přípravkou baví nejvíc a co je naopak nejtěžší?
Baví mě jejich nadšení a přístup, dokážou mít radost i z úplných maličkostí a tu energii přenášejí i na mě jako trenéra. Je to hodně motivující do další práce. Nejtěžší je udržet jejich pozornost delší dobu a současně najít rovnováhu mezi tím, aby je trénink bavil, ale zároveň měl i nějaký rozvojový přínos.
Na co jsi u svých svěřenců nejvíc hrdý, když sleduješ jejich vývoj v klubu?
Jsem hrdý hlavně ve chvíli, kdy je vidět, že to, co trénujeme, dokážou přenést i do utkání a turnajů a chápou, kdy a proč se jaká dovednost má využít. Nejvíce mě těší, když fungují jako tým, podporují se a užívají si florbal s kamarády, o tom to totiž celý je.
Jak vypadá ideální trénink z tvého pohledu – co v něm nesmí chybět?
Ideální trénink je za mě takový, kdy se děti ani na chvíli nenudí. Musí tam být pohyb, hry, soutěže, a hlavně dobrá nálada. A samozřejmě ideálně do tréninku zakomponovat rozvoj florbalových dovedností, aby se pořád zlepšovaly.
Jakým způsobem v klubu pomáháš dětem vytvořit si vztah ke sportu a týmu?
Snažím se to dělat tak, aby sport pro ně nebyla povinnost, ale něco, na co se fakt těší. Hodně si zakládám na tom, jaká je v týmu atmosféra. Nejdůležitější je, aby se navzájem respektovaly, podporovaly a cítily se součástí party.
Jak spolupracuješ s ostatními trenéry, aby měl rozvoj dětí jasnou návaznost?
Máme nastavenou jednotnou koncepci trénování, která přesně určuje, na co se v jednotlivých kategoriích zaměřit a jak s dětmi pracovat. Díky tomu každý trenér ví, na co navázat. K tomu si ještě průběžně předáváme informace, aby byl ten rozvoj co možná nejplynulejší.
Co se snažíš dětem předat i mimo sportovní dovednosti?
Snažím se, aby pochopily, že to není jen o výkonu, ale i o přístupu. Že má smysl makat, být férový k ostatním a umět přijmout, když se něco nepovede. Aby se naučily zvládat prohry i výhry a fungovat v kolektivu. To se jim bude hodit kdekoliv, nejen ve sportu.
Když se ohlédneš zpět, co ti práce s mládeží osobně dala?
Asi nejvíc mi to dalo větší nadhled a klid, člověk si zvykne, že ne všechno jde hned podle plánu, a naučí se s tím pracovat. Zároveň mě práce s mládeží stále baví a naplňuje.
Šobo, ať tě trénování baví i nadále a ať se tobě a klukům daří!
