Florbalová škola Bohemians
Florbalová škola Bohemians
JAN ŘEHOŘ: Bohemka mi byla vždycky sympatická

Honzo, řekni nám něco o své dosavadní florbalové kariéře?

Na florbal jsem přešel víceméně z hokeje. Hrál jsem ho 6 let za Slavii Praha, nicméně po nějaké době mi začal trochu ujíždět vlak a florbal, který jsem to té doby hrál jen ve škole, mě v té době začal hodně bavit. Následně jsem se dostal do SSK Future, kde jsem hrál do 19 let. Potom jsem přestoupil do Tatranu, z něj do Mladé Boleslavi a pak už do švýcarského UHC Thun.

Jak bys zhodnotil svá angažmá ve Future, Tatranu a Boleslavi?

V SSK Future jsem strávil celou mládežnickou kariéru a našel jsem si tam spoustu přátel, se kterými se doteď scházíme. V té poslední sezoně se tam tvořil docela zajímavý a mladý tým, ale potom se klub spojil se Spartou a vlastně celá ta parta a jádro A týmu se rozpadlo. I já jsem se nakonec rozhodl na základě této skutečnosti zkusit nové angažmá v Tatranu.

Zde už jsem cítil větší ambice a byl jsem strašně rád, když se nám podařilo vyhrát mistrovský titul. Po necelých čtyř letech jsem následně dostal nabídku od Mladé Boleslavi.

Za ty 3 roky v Bolce jsem byl součástí týmu, který vyhrál dva tituly, takže to bylo z pohledu úspěchů pro mě nejplodnější období. Co se týče zázemí a vytvořených podmínek od boleslavského klubu, tak to bylo opět o nějaký ten stupínek výše. Při studiu navíc nebyl problém dojíždět a celkově to pro mě byla další cenná zkušenost. V mé nakonec poslední sezóně v Boleslavi jsem ale již musel florbal skloubit s normálním zaměstnáním na plný úvazek. Ve spojení s každodenním dojížděním z Prahy a zvýšenými nároky na hráče už to pak víceméně pro mě přestalo dávat smysl a ta radost z toho se prakticky úplně vytratila.

Když se ohlédneme za zahraničním angažmá, jak bys ho zhodnotil?

V zahraniční jsem strávil celkově dvě sezóny. Určitě to pro mě byla velká škola, jelikož jsem tam pochopitelně prakticky nikoho neznal a bylo to pro mě úplně nové prostředí s cizím jazykem, který jsem se předtím nikdy neučil. V Thunu jsem ale za ty dva roky poznal mnoho skvělých lidí a zase trochu jinou kulturu. Určitě tak vůbec nelituji, že jsem tam tento čas strávil a moc jsem si to tam užil. Po florbalové stránce to také bylo přínosem. Ve Švýcarsku hraje relativně hodně zahraničních hráčů, což dodává celé lize ještě trošku větší atraktivitu.

A co zázemí v klubu?

Byl to takový rodinný klub, což se mi líbilo. Nikdo si tam na nic nehraje a s lidmi tam jednají vždy na rovinu. Zázemí nebylo určitě nijak nadstandardní, ale to vůbec nevadilo, jelikož to vyvažoval ochotný přístup všech v klubu, včetně hráčů. Když nebylo v rámci klubových možností možné zařídit určitou věc, zařídilo se to mezi hráči. Jako příklad mohu uvést třeba to, že na každý zápas nám různé občerstvení zařizoval a nakupoval náš brankář, o čem jsem se třeba já dozvěděl až po konci sezony, kdy jsme se pak jako tým skládali na pokrytí jeho nákladů.

Jelikož klub nemá moc zaměstnanců, tak se všichni nějakým způsobem zapojovali do dění v klubu. Bylo to tam opravdu hodně přátelské prostředí, které se mi líbilo. To je vlastně i jeden z důvodů, proč jsme se objevil tady v Bohemce, kterou vnímám podobně.

Jak jsi to měl ve Švýcarsku s prací?

Pracoval jsem 4 dny v týdnu pro sponzora klubu. S německým jazykem si myslím, že jsem docela hezky pokročil, ale na ten pracovní level, kde by se člověk mohl ucházet o nějakou ambicióznější práci, to bohužel nebylo. Navíc Thun je relativně malé město a těch možností pro cizince tam tolik není. Každopádně v tomhle ohledu je klub velmi profesionální a se sponzory funguje velice dobře, tudíž se tam vždy pro hráče z cizí země nějaké zaměstnání u partnera klubu najde.

Měl jsi tam nějakého spoluhráče, kterého bys rád zmínil?

Určitě Pepa Pluhař, který tam ještě zůstává další rok. Mou první sezónu tam byl ještě i David Šimek. S Pepou se známe dost dlouho a jsme dobří kamarádi, takže to bylo super a trávili jsme spolu hodně času. Jinak všichni kluci, se kterými jsem si postupně za ty dvě sezóny zahrál, byli velmi vstřícní a s některými z nich budeme doufám i nadále v kontaktu. Jednomu spoluhráči jedu pak v srpnu do Švýcarska na svatbu, takže na to se také těším.

Našel jsi čas i na procestování Švýcarska?

Samozřejmě, to byla nedílná součást mého pobytu. První rok jsem tam procestoval prakticky všechna větší města, včetně nějakých destinací ze sousedních zemí. V tom druhém roce jsme spíše chodili po horách a samozřejmě došlo i na lyžování.

HONZA ŘEHOŘ SE PŘEDSTAVUJE:

Jak vnímáš aktuální tým Bohemky?

Bohemka mi byla vždy nějakým způsobem sympatická a dokázal jsem si představit, že bych tady někdy hrál. Dost lidí jsem si tu za celou tu dobu, co florbal hraji, oblíbil. Teď ten tým je tu samozřejmě hrozně mladý, každopádně potenciál tam vidím opravdu velký. Je tu mnoho talentovaných kluků, kteří jsou dnes už i v reprezentaci. Ve spojení s tím, že se teď kádr doplnil i o trochu více zkušeností, které by mohly pramenit z příchodu Martina Kisugiteho a mě, by to mohl být určitě zajímavý a konkurenceschopný mix. Příchod Martina byl také jeden z faktorů, který mě ovlivnil při mém rozhodování o mé další florbalové destinaci.

Jak by ses popsal jako hráč?

Nikdy jsem nebyl nijak moc produktivní, co se kanadských bodů týče. Jsem spíše hráč, který se snaží tvořit hru a vytvářet prostory pro ostatní. Také mám snad, doufám, ještě určité rychlostní předpoklady, tudíž se rád objevím v nějaké brejkové situaci. Do střelby se tolik netlačím, jelikož se moc od mých juniorských let nezměnila.

Kolikátá by měla skončit letos Bohemka, abys byl spokojený?

Dostat se mezi nejlepší čtyři celky. Bohemka již dlouho dobu o tuto metu usiluje a já doufám, že by se to mohlo podařit.

Související fotogalerie

Související informace

Dále čtěte

Florbalová Kutná Hora 2022