Florbalová škola Bohemians
Florbalová škola Bohemians
MARTIN KISUGITE: Zahraniční angažmá pro mě byla obrovskou sportovní i životní zkušeností

Nejprve švýcarské Langnau, pak švédský Höllviken a nakonec návrat zpět do Švýcarska, ale tentokrát už do Könizu. Řekni nám, jak tě jednotlivá angažmá ovlivnila a co ti dala do sportovní kariéry? 

Hodně vysoko bych zařadil Höllviken, protože ve Švédsku v SSL jsem poznal, jak pracují ti nejlepší hráči na světě na tréninku a v utkáních. Dalo mi to hrozně v tom, že jsem viděl, jak moc jsou komplexní oproti hráčům třeba ve Švýcarsku. Tam je to hlavně o fyzické práci, o dřině, o plnění taktických pokynů.  

Ve Švédsku je to takový čistý florbal. Ti kluci ani nepotřebují nějak extra velké taktické přípravy. Oni se kouknou na video, jak ten soupeř rozehrává, ale jinak si do ofenzivy mohou dělat co chtějí. Jsou prostě dobří a ví, co si mohou dovolit. Když se k tomu přičte jejich kreativita, tak je úplně úžasné pozorovat jejich individuální výkony. 

Kdybys měl vybrat hráče, který tě nejvíce ovlivnil, na koho budeš vzpomínat?  

Určitě Jan Zaugg z Könizu. S ním jsem si hrozně sednul lidsky a hrozně mě naplňovala ta lehkost, se kterou na každém tréninku byl, a přesto dokázal být excelentní. Neřešil to, že občas udělal nějakou chybu. Věřil svým schopnostem a tomu, že je dost dobrý na to, aby zápasy rozhodnul. Samozřejmě i on občas nezahrál ideálně, ale prostě to hodil za hlavu. Myslím, že dneska je jeden z top 3 pravých křídel na světě.  

Jak se odlišovala ta zahraniční angažmá z pohledu zázemí klubu?  

Začnu od Langnau, to je tým, který působí víceméně ve středu tabulky. To byl takový zvláštní hurá styl. Hodně běhali, hodně stříleli. Nebyla tam žádná velká technická kombinace. Bylo zajímavé zkusit si tenhle styl florbalu, ale moc mi to nesedělo.  

Následoval Höllviken a Švédsko. Vnímám to tak, že jsem si zahrál nejlepší florbal kariéry. Langnau a Höllviken byly spíše menší kluby s rodinným zázemím, v malých městech, kde byla rodinná atmosféra, kdy pravidelně chodila spousta lidí, kteří měli nějaké propojení s klubem. To bylo skvělé. 

Köniz, moje poslední zahraniční angažmá ve Švýcarsku, byl hodně na profesionální úrovni. Na všechno byl člověk a náš realizační tým měl 8 nebo 9 členů. My jsme tam působili 3 cizinci a v týmu na nás byl vyčleněný jeden člověk, který se o nás staral. Zařídil nám na začátku bankovní účet, organizační věci a vždycky jsme mu mohli napsat, že potřebujeme s něčím pomoct. Köniz vnímám jako asi nejprofesionálnější, co se týče organizační struktury.  

Co tvoje role v týmu? Odlišovaly se nějak?  

Tak v Langnau jsem byl ještě hrozně mladý kluk a bylo to takové divočejší období. Spolu s tím hurá stylem jsem se spíš rozkoukával.  

Ve Švédsku už jsem se trošku musel začít více soustředit, kdy ti kluci vyžadují perfektní výkonnost na každém tréninku. To bylo něco, co jsem do té doby moc neznal. Byl to velký skok a hrozně mi to pak pomohlo i v Könizu, protože tam ta mentalita byla podobná, a ještě se na to nabalily ty taktické plány.  

Jak probíhal život mimo florbalové mantinely?  

V Höllvikenu jsem byl spíš takový “low-cost” profík. Mohl jsem chodit do práce, ale řekl jsem si, že si to tam chci užít a chci se soustředit na florbal. Ve Švédsku jsme hráli režimem středa-sobota, a to v kombinaci s cestováním, kdy Höllviken leží na jihu Švédska a každá cesta je minimálně na 4 až 5 hodin, nebylo úplně ideální.  

V Könizu jsem pak využil možnosti pracovat. Klub měl připravenou pracovní pozici pro cizince u sponzora klubu. Šlo o práci ve skladu a bylo to časově velmi flexibilní. Pak jsem měl ještě práci ve florbalovém obchodě, takže jsme měl dvě práce zároveň. 

Na který sportovní moment budeš vzpomínat do konce života? 

Těch momentů je určitě víc. První, když jsme s Langnau vyhráli Švýcarský pohár. Moment, kdy outsider zvítězil v poháru, což se moc často nestává. Švýcarský pohár je specifický v tom, že ho slabší týmy vnímají jako velkou šanci se ukázat a pro favority jde také o velmi prestižní soutěž. 

Druhý moment, když jsme získali s Könizem titul. Po základní části jsme byli až třetí, neměli jsme tak dobrý tým a stejně se nám to povedlo.  

A nerad bych zapomněl i na Švédsko. Byť jsme nic nevyhráli, tak mě hrozně bavilo v tom, že jsem mohl pracovat s těmi nejlepšími hráči na světě, hrát proti nim, bránit je a koukat se, jak hrají.  

Co jsou silné stránky Martina Kisugiteho, se kterými teď bude vidět na hřišti?  

Určitě to, že nepodléhám tlaku nebo stresu ve vypjatých situacích. 

Před odchodem do zahraničí jsi rád útočil a patřil mezi nejofenzivnější obránce v lize. Je ta role stejná, nebo mělo zahraničí vliv na tvůj herní projev?  

Určitě na mě mělo velký vliv. Hlavně ve Švýcarsku jsem se naučil dobře bránit a plnit taktický pokyny trenéra, protože tam to bez toho nejde. Bez těch video rozborů a bez toho, kde ten obránce má přesně stát, v jaký moment má zakleknout, kdy má blokovat, jakou část branky má blokovat, tohle všechno se ve Švýcarsku hodně moc řeší a ti gólmani si na tom zakládají. A do útoku to bylo vždycky tak, že vnímám, že jsem ty ofenzivní schopnosti měl vždycky. Nikdo tam po mně nevyžadoval nějaké změny, nebo nějaké zásadní zlepšení.  

Na koho z týmu se těšíš?  

Tak samozřejmě se těším na Bedlu a na všechny kluky. Je jasné, že nejvíc na ty, kteří v Bohemce už působili, když já odcházel. Trošku mě mrzí, že skončil Lukáš Kuncman. Na toho jsem se těšil, že spolu ještě znovu obnovíme spolupráci, ale nestihl jsem ho. No a samozřejmě se těším na novou generaci. Vždycky, když jsme tady v létě trénoval, tak mě bavil ten jejich výkonnostní progres. Dneska jsou kluci o dost techničtější, než jsem byl já v jejich věku. 

Jak vnímáš současný tým Bohemky?  

Vnímám ho tak, že to je mladý tým se spoustou potenciálu, kterému chybí nějací hráči střední generace, kteří ho můžou posunout ještě o level výš. Hráči, kteří mají reprezentační zkušenosti, nebo zkušenosti ze zahraničí, které mohou tomu týmu pomoct v důležitých zápasech, přidat mu těch pár procent, které potřebuje pro ten skok o něco výš.  

Jaká je tvoje motivace a jaký by měl být za tebe cíl?  

Já to vnímám tak, že když jsem byl mladý a přišel jsem do áčka, tak tu vlastně nebyl zkušený hráč z reprezentace, od kterého bych se mohl učit, a to je jedna z hlavních věcí, kvůli které jsem přišel. Vnímám to tak, že tu máme kluky, kterým je dneska mezi 18-20 lety a já bych jim chtěl ještě pomoct v tom, aby mohli udělat další krok a mohli se ode mě učit, co se týče nějakého chování v zápasech nebo i v tréninku. 

Martine, moc děkujeme za rozhovor a ať se ti zpátky v zelenobílém dresu daří! 

Související fotogalerie

Související informace

Dále čtěte

NOVÁ KOLEKCE 2021/22