Roman Janda: Musíme si udržovat sportovní návyky a tréninkovým režim

Roman Janda pracuje jako právník, trenér juniorů, trenér žen, trenér brankářů a do toho se věnuje i dalším činnostem v rámci florbalu. Kolik má tvůj den hodin a chodíš vůbec spát?

Můj den má stejně hodin jako den kohokoliv jiného, jen je trochu nahuštěnější prací no. Nedokážu přesně říct, kolik to všechno zabírá hodin, ale nechodím většinou spát před půlnocí.

Když by se v paralelním vesmíru stalo, že zrovna nemusíš na florbal, kde bychom tě našli?

V plaveckém bazénu, na badmintonu nebo bych poseděl s přáteli u něčeho dobrého.

Jak se ti v posledních měsících vůbec proměnil život?

No tak změn bylo víc než dost. Stěhování z vesnice (z Brna) do Prahy, nová práce, nový klub, noví lidé okolo sebe, do toho pandemie. Člověk se neustále přizpůsobuje opatřením a nařízením. Někdy to není nejlehčí se s tím vyrovnat, ale nezbývá než čekat, dodržovat co se dá a být trpělivý.

A co život trenéra v digitálním prostředí? Jak se ti pracuje se svým týmem?

No příšerně. Nikdo nechce být trenér, aby seděl půl roku u počítače, kontroloval tréninky přes obrazovku, nebyl v kontaktu s hráči, postupně ztrácel cit pro koučování a hru jako takovou. Doufáte, že se situace zlepší a Vláda pustí vaše kategorie do haly a do utkání, věnujete spoustu času a úsilí, abyste udrželi své hráče u sportu, aby neztratili sportovní návyky a nevypadli z režimu, který měli před pandemií. Za to dřív nebo později schytáte kritiku od samotných hráčů (a někdy i rodičů), protože je někdo nutí vybírat si mezi hraním na počítači a “rádoby náhražkou” jejich oblíbeného sportu, o kterém si stále spousta z nich myslí, že k němu patří jen běhání v hale za míčkem a nic víc. Snažíte se hráče motivovat ještě lepší komunikací, více možnostmi, kreativitou, a když si to všechno začne sedat, tak vlastně vy i hráči zjistíte, že se do haly tuto sezónu už nevrátíte.

Co v současné fázi vnímáš u svých svěřenců, kteří nemohou do haly, jako nejdůležitější?

Udržet sportovní návyky v jakékoliv podobě. Udržet si denní a týdenní režim co nejpodobnější tomu, který byl před pandemií. Udržet si sociální kontakty nejen s týmem. Mít dobrou náladu a být trpělivý.

Na co se mohou těšit tvé týmy, až se poprvé uvidíte na tréninku v hale?

Na pot, slzy a dřinu (smích). A taky na dobrou náladu, kamarády a sport, který mají rádi.

V Bohemce se také hodně věnuješ brankářům. Jak se ti pracuje s posilou Radovanem Michajlovičem a jak celkově hodnotíš jeho přínos pro hru superligového týmu?

S Pacinem jsme si sedli jak po té florbalové stránce, tak i po té lidské. Je to neuvěřitelný dříč a jeden z nejvíce a nejlépe nad hrou přemýšlejících brankářů, které jsem kdy potkal. Do toho má zautomatizovaných spoustu dobrých až výborných návyků, které se u ostatních brankářů v bráně většinou nevidí. Dokáže reagovat a přizpůsobovat se informacím a pokynům, které dostává. Ono je totiž pro drtivou většinu brankářů neuvěřitelně náročné měnit některé prvky svého brankářského stylu mezi jednotlivými zápasy nebo dokonce v jejich průběhu. Obdivuji jeho dostatečně nedoceněný ledový klid a pochopení, který má hlavně pro své spoluhráče a trenéry při tréninku a někdy i v utkáních. Přínos každého brankáře, který je ochotný si za tento ofenzivní tým sednout do brány, je obrovský. Konkrétně u Pacina je to vyrovnanost výkonů, výkonnost a zákroky navíc, společenská důležitost, nadšení a chuť na sobě individuálně stále makat a být lepší, a to i ve svých stopětatřiceti letech nebo kolik mu to vlastně je.

Blíží se play-off, je příprava brankářů v něčem odlišná?

Příprava brankářů je stejná jako u hráčů, jen si k tomu všemu společnému, co mají brankáři s hráči (florbalové tréninky, část kondičních tréninků), přidávají své vlastní, na brankáře a pro brankáře zaměřené kondiční a technicko-taktické tréninky a video.

Co podle tebe rozhodne sérii s Chodovem a na kolik utkání tipuješ sérii?

Podle mého názoru to rozhodnou právě brankáři. Na jedné straně zkušený tým s nezkušenými a nedospělými brankáři (co se týče techniky a výkonnosti) a na té druhé naopak dravé mládí (a Žoužel) se zkušeným a výkonnostně vyrovnaným brankářem v zádech.

Aby toho nebylo málo, tak ses v letošní sezóně zapojil do realizačního týmu žen. Je to tvoje první zkušenost s ženským florbalem a v čem vidíš největší rozdíl?

Ne, první zkušenost byla ještě před lety ve Znojmě, kdy si mě pozval kolega trenér juniorek a dorostenek na trénink, abych se podíval na jeho brankářky a zkusil jim v některých základních věcech vypomoci. Neuvěřitelně hororový zážitek to tehdy byl. Nicméně rozdíl je snad ve všem. V mnoha ohledech má mužský i ženský florbal stejný název, ale jedná se o zcela odlišný sport (především z pohledu trénování i přístupu k týmu a hráčkám). Kondiční i technicko-taktická úroveň je na zcela odlišné úrovni. A je jen otázkou, zda si za to u nás můžeme sami nebo to tak je i v jiných klubech.

Pokud bys měl vybrat nějakou specialitu, která tě u ženského týmu opravdu pobavila, co by to bylo?

Ještě jsem nikdy nemusel na střídačce během utkání hlídat lak na vlasy.

Co musí tým klokanek splnit, aby se dostal do play-off?

Odprostit se od toho, co a jak kdysi bylo. Odmakat zbylá utkání od začátku do konce naplno, tlačit se do brány a ne do rohů a být odvážný dělat nová nebo těžká rozhodnutí a brát je za své. Věřit a makat.